Ne zřídka se stává, že ve společné domácnosti spolu žijí dva partneři a jeden z nich zemře, aniž by zanechal poslední vůli nebo-li závět. Pozůstalý partner či partnerka si pak klade otázku, zda je možné, aby po zemřelém nebo-li zůstaviteli dědil a to zejména v případě, kdy na něj byl odkázán výživou. Nezřídka se také stává, že je pozůstalý partner rodinou zůstavitele zcela odstaven od zdroje příjmů, bydlení, či společného majetku.
Na výše položenou otázku pozůstalého partnera odpovídá ust. § 1636 občanského zákoníku, které uvádí, že v případě nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele a dále ust. § 1637, které stanoví, že nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Pozůstalý partner či partnerka, kteří splňují výše uvedené, mají tak možnost přihlásit se do dědického řízení a žádat svůj zákonný dědický podíl. Bohužel jak je uvedeno výše, mnohdy vznikne mezi ostatními dědici zejména rodinnými příslušníky a bývalými partnery dědický spor, který pak končí u soudu. Soudní komisař totiž v případě dědického sporu, který nebyl vyřešen dohodu, odkáže v souladu s ust. § 1672 občanského zákoníku toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší a kterým ve většině případů bývá právě bývalý partner, aby uplatnil své právo ve stanovené lhůtě žalobou u soudu.
V takovém případě se pak bývalý partner stává žalobcem se všemi souvisejícími právy a povinnostmi jako jsou zejména povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Je tedy pak právě na žalobci, aby v soudním řízení prokázal, že splnil zákonné podmínky pro svůj dědický nárok tj. zejména, že skutečně se zůstavitelem žili po dobu minimálně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti, ale současně též že o ní společně pečovali popř. že byli na zůstavitele odkázáni výživou.
Jakkoliv se zdá výše uvedená dikce zákona poměrně jasná, bývá v praxi prokázání dědických nároků pozůstalých partnerů zůstavitele mnohdy velice složité a bez potřebné odborné právní pomoci tak tyto mohou skončit neúspěchem.
